Otevřený dopis syna otci: Florbal je naše hra

Vážení rodiče,

byl bych velmi rád, kdybyste si našli chvilku a společně s vaším synem či dcerou si tento otevřený dopis přečetli. Zeptejte se vašich dětí, jak chtějí, abyste se na zápasech a trénincích chovali, jak mají fandit ku prospěchu věci a kdy je dobré se bavit o zápase. Dopis od “Tondy” je kompilací několika příběhů, které se opravdu ve sportovním prostředí staly. Jedná se o překlad, který byl mírně poupraven do našich podmínek. Pohodlně se usaďte a věnujte několik minut těmto řádkům, které jsou velmi důležité.

Milý Taťko,

Měl jsem strach ti tohle vše po dnešním zápase říct, ale řekl jsem si že to udělám abys přestal aspoň na chvilku na moje zápasy chodit. Stejně to nevypadá, že by sis zápasy užíval a já si je rozhodně neužívám, když tam jsi. Když jsem byl menší, tak jsem miloval, jak jsi se na mě chodil dívat, teď si přeju, abys tam nebyl. Myslím, že začínám florbal nenávidět. Možná s ním seknu. Určitě si teď říkáš proč.

Dneska jsem Tě na tribuně slyšel, myslel jsem, že fandíš, ale zmýlil jsem se. Trénoval jsi, křičel na protihráče, trenéry a rozhodčí. Taky jsem slyšel, jak na mě křičíš pokaždé, když mám míček na hokejce.

Určitě si myslíš, že mi pomáháš, ale není to pravda. Mateš mě.

Pleteš mě, když mi dáváš pokyny z tribuny. Když jsem na hřišti, tak musím udělat několik rozhodnutí v krátkém čase. Měl bych míček potáhnout nebo nahrát? Mám dát křížnou přihrávku nebo vystřelit? Jít více dopředu nebo naopak dozadu? Kde jsou mí spoluhráči? Kde jsou obránci? Snažím se vyřešit všechny tyhle věci a ty chceš abych ještě poslouchal Tebe? Stejně to vypadá tak, že cokoliv udělám, stejně na mě křičíš pořád. Nejde, abych Tě poslouchal a věnoval se florbalovému zápasu najednou.

Je matoucí, když na mě s trenérem křičíte pokyny oba v jednu chvíli. Nemůžu naslouchat vám oběma. Častokrát se stane, že říkáš naprostý opak toho, co nás trenér učí na tréninku. Trenér nás nabádá k tomu, abychom se nebáli přejít od vlastní branky přes bránící útočníky, ty chceš abych míček odehrál dlouhým výhozem. Křičí na mě trenéř, křičíš na mě ty a aby toho nebylo málo, tak někteří další rodiče taky křičí. V ten moment bych na hřišti nejraději nebyl. Opravdu to není dobrý pocit.

Vadí mi, když křičíš na rozhodčí, zvlášť když mě učíš, že bych měl respektovat učitele, trenéry a starší. Tati, něktěří z těch rozhodčích chodí na stejnou školu jako já. Vidím je u oběda a jsem v rozpacích. Křičel bys na mě stejně, kdybych byl začínající rozhodčí? Ikdyž udělal rozhodčí správné rozhodnutí a ty stojíš 15 metrů od dané situace, stejně na něj křičíš.

Štvě mě, že jsi i několik hodin po prohraném zápase naštvaný. Jak dlouho máš právo být naštvaný a smutný? Ano, všichni chceme vyhrávat, ale někdy prostě přijde lepší soupeř, který nás porazí. My potřebujeme pár tréninků navíc a pak to půjde i v zápasech. Nechápu, jak mi pomůže to, když budeš naštvaný, se zlepšit v dalším zápase? Nejlepší, co můžeš po zápase udělat je říct mi, jak jsi na mě pyšný za bojovnost, fair-play a že se velmi rád díváš, jak hraju florbal. Taky bych rád slyšel: “Tak kam se půjdeme najíst?” Ale to je všechno. Zlepším se dalším tréninkem.

Nemám rád, když přede mnou negativně mluvíš o trenérovi. Říkáš mi, že mám trenéra respektovat a poslouchat to, co říká. Pak ale slyším Tebe a další rodiče, jak říkáte, že neví co dělá. Spoluhráči mi říkají, že jejich otcové jim radí, ať neposlouchají trenéra a oni neví, komu teda mají naslouchat.

Vytáčí mě, když přede mnou špatně mluvíš o mých spoluhráčích. Vím, že někteří nejsou nejrychlejší, silní, nebo nemají tak dobrou střelu, ale jsou to mí kamarádi. Tati, ve škole mě učí, že bych ke každému měl chovat respekt, ale ty pak doma zneuctíš mé kamarády přímo přede mnou. Přál bych si, abys v nich viděl dobré věci namísto jejich chyb.

Nelíbí se mi, když na mě křičís kvůli chybám, které udělám a říkáš, jak je florbal jednoduchá hra. Nevím, jestli si pamatuješ, jaké to bylo, když jsi sám byl hráč. Vzpomínáš si, když jsi procházel svým sportovním růstem a cítil se trapně, když jsi měl něco zkusit proběhnout nebo přeskočit? Vzpomínáš jak těžké bylo naučit se kličku nebo třeba chytnout míč ve vzduchu? Snažíš se udělat maximum, ale pořád to nejde. A určitě tomu nepomůžeš tak, že na mě křičíš nebo mi říkáš, ať používám hlavu. Co to vlastně znamená? Křičíš na mě a já většinu těch věcí stejně nechápu.

Tati, nechci Ti říkat jak mě máš vychovávat, ale někdy mám pocit, že Tvoje láska je závislá na tom, jak jsme právě hráli. Když vyhrajeme všechno je super, ale kdykoliv prohrajeme nebo hrajeme špatně vypadá to jako bys mě nenáviděl. Přeju si, abych domů jel s někým jiným a ne s tebou. Je to kvůli tomu, že mluvíš o zápase i tehdy, když já nechci. Rozebíráš každou chybu. Ikdyž vyhrajeme, tak stejně slyším o tom, co bylo špatně.

Vážím si toho, kolik času se mnou trávíš, vozíš mě na zápasy, kupuješ mi vybavení. Ale někdy mám pocit, jako bychom na hřišti byli od toho, abychom bavili dospělé na tribuně. My chceme jen hrát. A chceme ať nekřičíte na rozhodčí, druhé rodiče nebo trenéry z tribun. 

Mohl bys to pro mě Tati udělat? Mohl bys jen přijít, v klidu sledovat hru a po cestě domů v autě nic ze zápasu nerozebírat? Jestli ano, budu moc rád, když se na příští zápas přijdeš podívat.

Tati, miluju sport, svůj tým a mám rád svoje spoluhráče. Chci s těmito kluky hrát do konce života, ale ne když mě nebudeš mít rád  a budeš na mě křičet kvůli tomu, jak hraju.

Tati, dej mi vědět, jak jsi se rozhodnul. Mám Tě rád

Tvůj syn

Tonda #23